KOPÍRUJ SE ZDROJEM:

AKTUÁLNÍ:

Vyměníš s námi ikonku?...CLICK!

TADY právě probíhá 1. kolo SONP - o nej příběh, tak prosím vás všechny, co máte pár
minutek času... přečtěte si všechny příběhy a podle sebe usuďte, který je ten nejlepší...
A pls hlásněte nám tady:)......1. kola VGS


Naše povídky

Díky

31. března 2009 v 15:39 | Carol

Tuto krátkou povídku jsem napsala ve škole - ještě na základce...:) (pozn. Paní učitelka Grůzová ji ohodnotila jako jednu z nejlepších)


Stalo se to loni v létě. K nám na chalupu měl přijet můj bratranec Petr, kterého nemám nijak v lásce. Byli jsme tehdy ještě malí, nebylo nám ani deset. Kousek od naší chalupy teče řeka a obzvláště po velkých deštích bývá často velice rozvodněná.
V den, kdy k nám bratranec přijel, ubytoval se v pokoji pro hosty. Byl velice panovačný a namyšlený. Myslel si, že dokáže všechno na světě. Nedokázal.
Bylo slunečné ráno po bouřlivé noci. Bratránek se opět vytahoval.: "Už jsi někdy sjížděl řeku na raftech?" Němě jsem zakroutil hlavou. "Ty jsi opravdu nemožný,"pokračoval, "nic neumíš."
Odpoledne jsme s rodiči pořádali piknik u řeky. Jídlo bylo hned pryč, avšak já jsem měl prosbu ještě chvíli zde zůstat a naslouchat melodii vody narážející na kamení. Chvíli jsem tam seděl, když v tom uslyším za sebou Petrův hlas: "Voda je od slunce teplá. Pojďme se vykoupat." "Řeka je rozvodněná,"nesouhlasil jsem. "Srabe!" Odbyl mě a svlékl se do plavek. "Nedělej to! Utopíš se!"varoval jsem ho. "Já umím plavat,"zkřivil obličej. Nechal jsem ho. Nemělo cenu mu odporovat.
Žbluňk. Skočil do vody a pohrával si se silnými proudy. Najednou se ponořil a dlouhou dobu se nevynořil. Začal jsem mít strach. Vtom se vynořil, ale celý nehybný. Nerozmýšlel jsem se. Zul jsem si boty a skočil za ním. Popadl jsem ho. Silný proud mě táhl s sebou, avšak já jsem se nedal. Na břehu se mu ode mě dostalo masáže srdce. Probudil se, vykašlal vodu a utekl do chalupy. Od té doby čekám, i když možná marně, na jediné slovo: Díky.

Jedna hloupá prohýřená noc

30. března 2009 v 20:10 | Carol











"Myslím, že máš už opravdu dost."promlouvá mi do duše Hedvika, když se na mne ustaraně podívá, ve chvíli, kdy do sebe hážu dalšího panáka. Uznávám, že se trošku motám, ale zároveň ji s těžkými očními víčky vysvětluju, že potřebuju zapít tu bolest, kterou mi před malou chvílí způsobil ten parchant Denis. Hedvika jen obrátí oči v sloup a zamíří do trsajícího davu. Já se mezitím sesunu na gauč a držíc láhev vodky za hrdlo do sebe postupně liju její obsah, ani si nevšimnu, že si zrovna někdo přisedl.
"Vidím, že máš velkou výdrž."oznámí mi osoba sedící vedle mě. Nepřítomně otočím hlavu a zjišťuju, že na mě mluví nějaký kluk. Bledou tvář má zahalenou v dlouhých černých vlasech sahajících až na ramena. Zdá se mi až příliš pohublý, přesto mě na něm něco fascinuje. Já, jakožto naprosto povolná, v podnapilém stavu a hlavně ponořená do jeho hlubokých smaragdových očí, se na něj vrhnu a začnu ho líbat. Ani se moc nebránil, spíš naopak. Trvalo nám pěkných pár minut, než jsme se od sebe odtrhli. Nohou, kterou jsem měla položenou v jeho klíně, jsem ucítila, jak je vzrušený. Okamžitě jsme vstali a hnali se do nejbližšího pokoje. Vzrušením jsem se celá třásla. Ztrhávali jsme ze sebe oblečení jako pominutí. Jeho jazyk si divoce pohrával s mým. Rty přejížděl po mém krku a špičkou jazyka se lehce dotýkal kůže. Milování s ním bylo tak vášnivé. Poté jsme oba unavením usnuli.
Další den ráno jsem se probudila s neuvěřitelnou bolestí hlavy a prázdnotou v žaludku. Uplynulá noc se mi vybavovala jen mlhavě. Ten kluk už tam nebyl. Vypařil se jako pára nad hrncem. Nebyl ani jinde v domě, jak jsem později zjistila. Všude se válely prázdné zmačkané kelímky. Lidi spali takřka kde se dalo a pár z nich už bylo vzhůru a pomáhalo s úklidem. Můj první cíl byl díky hladu kuchyně. V lednici jsem našla jogurt a téměř naráz jsem ho do sebe vyklopila. Přesto, jako by žaludek zůstal prázdný. Snědla jsem tedy ještě pár zbylých obložených chlebů ze včerejška, ale přesto jako bych nepozřela ani drobek. Zmatená odcházím do koupelny, abych se pořádně probudila. Pustím proud ledové vody, nechám si ji téct do dlaní a párkrát z obličeje smyju špínu uplynulé noci. Narovnám se a vyjeknu hrůzou. V zrcadle nad umyvadlem nevidím svůj odraz. Nevidím v něm nic, než stěnu za mnou. V tu chvíli mne přepadne palčivá bolest na krku. Rukou si nahmatám její zdroj a zděšením se ve mně málem zastaví srdce. Na lesklé koupelnové kachle dopadla kapka krve ze dvou hlubokých ran na mém krku.

Sníh a my dva

28. března 2009 v 19:49 | Carol




Logaritmus x o základu pět se rovná logaritmus čtyři o základu pět. Urči podmínky a vypočítej. Ach jo… já a matika… to zrovna nejde k dohromady. Znuděně zívnu a po chvilce sešit zavřu a hodím zpátky do báglu.
Najednou zazvoní domovní zvonek. Automaticky se zvednu, zavolám na mámu, že jdu otevřít a už otáčím klíčem ve vchodových dveřích. Za nimi stojí sousedův syn Tomáš. S křivým úsměvem pozdraví:
"Čau." To už se objevuje máma…
"Ah, ahoj Tomáši. Tak můžeme jít na to?" s rozzářeným úsměvem se obléká.
"Jasně." odpoví Tom a než se stačím vzpamatovat a zareagovat, jsou oba fuč. Z okna mého pokoje ale vidím, jak jdou do kůlny a pak mi to dojde. Máma ho včera přece prosila, aby nám odházel sníh. Mamča se sice poté vrátí zpátky domů, ale já si sednu za okno a pozoruji Tomáše, zapáleného do činnosti.
Najednou si začínám uvědomovat, že je vlastně docela hezký, nebo spíš, že je dost hezký. Na jeho černé vlasy mu padají sněhové vločky a musím říct, že ve mně celkově vzbuzuje chtíč a vášeň. Nedokážu pochopit, jakože jsem si toho nevšimla už dřív. Cítím v sobě jakési napětí a jsem pevně rozhodnutá, teď nebo nikdy. Teple se obleču a nenápadně vylezu ven.
Zezadu se k němu přiblížím a začnu:
"Ahoj." To ho ale muselo nejspíš vyděsit, protože lopatu plnou sněhu hodil přímo na mě, já stačila jen zařvat a už jsem se válela v čerstvě napadaném sněhu. Když si Tom uvědomil, co se stalo, okamžitě se začal omlouvat a pomáhal mi vstát.
Neohrabaně jsem se chytla jeho ruky a on mě postavil na nohy. Podívali jsme se na sebe a oba jsme vybuchli smíchy. Opadla ze mě veškerá nervozita a spontánně jsme se dali do řeči. Povídali jsme si skoro půl hodiny a stále ještě hustě sněžilo.

Najednou nastala chvíle ticha, dívali jsme se navzájem do očí a na rtech se nám vytvářely úsměvy. Vzal můj pramen vlasů a jemně z něj smetl zmrzlý sníh. Začala jsem se třást a srdce mi bušilo o sto šest. Úsměvy se vytratily a on přistoupil blíž a pak znovu, dokud se naše rty nespojily v jedny… bylo to jako rajská hudba, nádhera…Myslela jsem, že se mi při tom polibku otevírá celý svět a v podstatě jsem nebyla daleko od pravdy…

Můj příspěvek do MF Dnes

24. března 2009 v 19:00 | Carol


Nedávno nám naše paní profesorka zadala esej na téma Bezbožní češi a v zápětí nám oznámila, že ty nejlepší posílá do Mladé Fronty Dnes, poněvadž právě toto téma bude v deníku v příštích týdnech aktuální v rubrice Studenti čtou píší noviny... Nemyslím, si, že se tam můj článek zveřejní a tak jej dávám sem. Pro ty z vás, kteří mají chvilku času a hlavně chuť probírat se v té mé hromadě hrudek...XD





Kam se ztrácí lidská víra?



V České republice žije přes 10 000 000 lidí a z toho téměř 80 % je nevěřících. Proč ale? Má to snad být nějaká vzpoura proti tradici, nebo lidé prostě ztrácejí víru, tak jako v téhle uspěchané době, ztrácejí cit a s ním i rozum? Ženou se za penězi a modlí se maximálně tehdy, když si vsadí ve sportce.
Vzpomínám na dobu, kdy jsem chodila do náboženství. Náš pan katechet byl dosti přísný, ale naučil nás mnoha věcem. Zejména to, že modlení má smysl, protože se sepjatýma rukama člověk vnímá své okolí jinak. Uvědomuje si, že obyčejné věci nejsou až zas tak obyčejné. Člověk, který opravdu věří se nemodlí jen za sebe a za své blaho, modlí se za celý svět. A nejspíš právě v tom tkví otázka nevěřících. Ti nevěří především proto, že nechtějí. Je dost možné, že někdo se své víry i zřekne, když nastane životní krach. Lidé shazují vinu na Boha. Zlobí se na něj, že nepomohl a tím pádem předem ztrácejí to hlavní - naději, víru v lepší zítřek.
Kdo z nás dnes ale dodržuje desatero, kdo chodí do kostela a pravidelně se modlí? Mezi obyvatelstvem mladším čtyřiceti let snad ani nemá cenu pátrat. Přesto většina z nás dodržuje Vánoce, Velikonoce i dušičky, avšak málo kdo ví, co tyto svátky vlastně přesně znamenají a proč je slavíme. Lidé dnes vše kolem sebe vnímají jako samozřejmost. Neváží si obyčejných věcí a mnohdy ani svých nejbližších. Jsou zaslepení kariérou, mocí a penězi a neberou ohledy na lidskou duši. Netvrdím, že věřící lidé jsou bez chyby, každý hřeší v menší, či ve větší míře.
Já nejsem žádná náboženská fanatička, jen věřím v nebe. Věřím, že po smrti nebude konec a tím pádem se sama cítím jako věřící. Nezáleží na tom, kolikrát denně se modlím, nebo na tom, jestli si při výbuchu zlosti zakleji, či vezmu jméno Boží nadarmo.
Každý si o mně teď nejspíš myslí své. Někdo si může myslet, že jsem správně vychovaná křesťanka, ale přesto, že pocházím z věřící rodiny a odmalička jsem byla k náboženství vedena, jsem jeho pravou podstatu pochopila až nyní. Jiní si třeba myslí, že jsem naprosto šílená, ale přiznejme si, že každý z nás je tak trochu blázen - svými činy, svým chováním, svým zjevem, svými myšlenkami.

Cikánka

20. ledna 2009 v 14:42 | Carol



Píše se rok 1963. Sedím v houpacím křesle a pletu svým malým dcerkám svetříky na blížící se zimu. Hladce obrace, hladce obrace. Anička s Maruškou si společně hrají na chlupatém hřejivém koberci. Můj muž Stanislav čte zamyšleně ranní noviny. Venku zuří děsivá bouře a kapky, tlučíc do oken, hrají opravdu podivnou melodii. Staré dřevěné hodiny visící na zdi vedle okna ukáží šest hodin.
"Půjdu připravit večeři."oznámím jen tak mimochodem. Pomalu se zvednu z křesla, odložím vlnu a jehlice na kredenc a odkráčím do kuchyně.
Ve tmě najdu rukou na zdi vypínač. Rozsvítím. Na vyhaslých kamnech leží hrnec s houbovou polévkou. Zbyla od oběda. Rozhodnu se polévku ohřát a k ní ještě usmažit brambory s cibulkou. Přihodím do kamen pár polínek a škrtnu sirkou. Březové dříví opravdu dobře hoří. Nakrájím cibuli a hodím ji na rozpálenou pánvičku. Cibule se smaží na domácím sádle… to je totiž na smažení nejlepší. Oloupu brambory a na kostičky nakrájené je hodím k zesklovatělé cibuli. Všechno zamíchám dřevěnou vařečkou a tak nějak se zasním.
"Haf, haf, haf!"ozve se najednou zvenčí a já div neupadnu leknutím. Oknem vidím našeho psa Broka, jež je připoután ke své boudě řemenem a vyvádí, jako nikdy. Co jej mohlo tak rozrušit?
Protože mám divný pocit, utlumím oheň a polévku i brambory postavím na kredenc. Jdu Stanislavovi říct vzniklou situaci, ovšem on již stojí ve dveřích obývacího pokoje. "Jdu se ven podívat."rozhodne se. Než ale stačí udělat krok, ozve se bušení na dveře. Společně jdeme otevřít. Musím přiznat, že v ten moment mám srdce až v krku. Manžel pomalu nejistě otevře a…
Před prahem stojí jakási mladá cikánka, držíc v rukou své dítě. "Dobrý večer."popřeje nám. "Jmenuji se Líza a tohle je má dcera Amálie. Hledáme něco do úst a také místo, kde bychom pro dnešek směly přenocovat." Cikánka se na nás podívá smutnýma očima. Ze Stanislavova výrazu poznám nesouhlas a nedůvěru. Ale přeci je nenecháme v tom lijavci napospas bleskům. "Pojďte dál."otevřu dveře dokořán. Líza vstoupí s vděčným úsměvem. "Díky."
Jejich šaty nevypadají nijak vábně. Jsou ušpiněné, mokré a na mnoha místech potrhané. "Nechcete se nejprve umýt?" nabídnu našim hostům teplou koupel. Cikánka přikývne. Mírně uražený manžel mi odchodem k dcerkám dá najevo, že postarat se o Lízu a Amálii je můj problém. Nevadí mi to. Jsem ráda, že mohu alespoň trochu pomoci.
Zavedu je do koupelny, ukážu nastavení horké a studené vody a přinesu čisté osušky. Líza otočí klíčem. Já jdu do ložnice, kde se přehrabuji v mých starých šatech. Narazím na jedny černé s bílými puntíky. Vypadají skvěle. Kdysi byly mé oblíbené. Pak se ještě podívám do truhly se starými dětskými věcmi. Dlouho v ní pátrám, když narazím na obleček po Aničce. Chopím se jej i šatů a pádím ke koupelně. Do osušky zabalená Líza již utírá svou malou dcerku. Přistoupím k nim a nabídnu jim šaty a dětský oblek. Líza se na ně podívá, velice pomalu si z dřepu stoupne a s vděčným výrazem ve tváři oděv přijme. "Děkuji."pronese tiše. Koutkem úst se na ni usměji a odkráčím do kuchyně.
Polévka mezitím dočista vystydla a brambory jakbysmet. Znovu tedy podpálím kamna a oba chody ohřeji. Poté prostřu ve světnici stůl, hezky pro šest lidí. Hotovo. Zavolám manžela i děti. Přihrnou se ke stolu jako velká voda. Pouze s tím rozdílem, že tahle voda je pro mne důvod k životu. Žiji jen pro ně. Pro mé malé holčičky a milovaného muže. Miluji je.
Líza s malou Amálkou náručích přisedne hned poté, co přinesu horkou polévku. Obě jsou oblečeny do našich starých šatů. Anička si na své šatičky nejspíš vzpomněla a tak trochu překvapeně po Amálce pokukuje. Náramně jim to sluší.
Všem rozliji houbovku a než pozvedneme lžíce, sevřeme ruce v pěst a tiše proneseme modlitbu. "Otče náš, jenž jsi na nebesích…, ale zbav nás od zlého. Amen." Po syté polévce ještě každému zavdám na malý talíř brambory s cibulkou. Ke všem postavím hrníček čerstvého kravího mléka na zapití.

Venku stále burácí blesky. Je tma. Odemknu pokoj pro hosty. Ze skříně vytáhnu čisté prostěradlo a povlečení. Připravím postel a zavolám Lízu. "Dobrou noc."popřeji jim ve dveřích a potichu zavřu. Pak ještě uložím k spánku mé dvě krásné dcerušky. "Spinkej sladce Aničko.", "Krásné sny Maruško." A nakonec ulehnu i já. Usínám s příjemným pocitem v srdci i v hlavě.

Nazítří ráno vstanu brzy. Počasí se vyjasnilo a přestože je podzim slunce pálí jako v létě. Podojím krávy. Dám jim seno a vykydám. Kočce, vyhřívající se na střeše, naliji do misky čerstvé mléko. Brokovi dám konzervu pro psy, nasypu slepicím a jdu připravovat snídani. Uvařím pár vajíček natvrdo a ohřeji mléko.
Celá rodina se už probudila i Líza mi přišla do kuchyně pomoci. Hotovou snídani společně odneseme do světnice a pohromadě se nasnídáme. Jen co mé dcerky dojedly poslední sousto už uhánějí na dvorek hrát si s Brokem. A Stanislav odejde do lesa. Rozhodnu se sklidit špinavé nádobí ze stolu. Popadnu talíř a Líza mne chytí za ruku. Opatrně, pomalu a s citem. Mou dlaň obrátí vzhůru. Konečky prstů hladí mé čáry osudu. Trochu polekaně na ni hledím, když tu promluví. "Máš velký statek, skvělou rodinu." Odmlčí se. Já jí věnuji čím dál větší pozornost. "Ovšem, vše se zanedlouho změní. Ztratíte dobytek a kus lesa." Vyděsím se a rychle uškubnu. "Proč mi to říkáš?"optám se. "Jen čtu, co máš napsáno na ruce. Tvou budoucnost." To mne zaujme. "A je to opravdu tak zlé?" Bez ptaní vezme zpět mou ruku a pečlivě si prohlíží mou dlaň. Nikdy jsem na tyhle předpovědi moc nevěřila, ale něco mi říkalo, ať jí věřím,že říká pravdu. Mlčela jsem tedy. "Přesně za rok se ti narodí dítě. Chlapec. Bude silný a dobrák." Sevřela mou dlaň a jemně ji pohladila. "Už musíme jít."oznámila mi a vstala. Vyzvedla Amálku a vděčně se na mne usmála. "Díky za všechno." S dítětem v náručích prošla dveřmi u kterých mi ještě naposled zamávala. "Sbohem."

A čas plynul dál. Měli jsme mnoho starostí a tak cikánka Líza byla málem zapomenuta. Jenže za pár měsíců se stalo něco hrozného. Všechen náš dobytek i lesy padly do vlastnictví našeho tehdy komunistického státu. Přišli jsme o všechno, co jsme měli, div ne i o domov. Tehdy jsem si na Lízu vzpomněla. Ta její předpověď byla pravdivá, takže, jestli se splnilo tohle, pak…
"Vítej drahá."ozve se hles mého muže vcházejícího do pokoje. V ruce má kytici růží a po boku vede Aničku a Marušku. Přijde k mé posteli, líbne mě jemně na tvář. "Tak už nám ho ukaž mamí."přeje si Anička. "Kdepak je?"chce vědět Maruška. Můj obličej se rozzáří. Natočím se směrem k malé postýlce v níž leží můj syn. Chlapec, narozen dne 2. prosince 1964, jménem Karel.
Napsal: Sám život…
 
 

Reklama