KOPÍRUJ SE ZDROJEM:

AKTUÁLNÍ:

Vyměníš s námi ikonku?...CLICK!

TADY právě probíhá 1. kolo SONP - o nej příběh, tak prosím vás všechny, co máte pár
minutek času... přečtěte si všechny příběhy a podle sebe usuďte, který je ten nejlepší...
A pls hlásněte nám tady:)......1. kola VGS


Čtenářský deník do školy

Emile Zola - Zabijík

10. ledna 2009 v 18:10 | Carol
HLAVNÍ POSTAVY:
Pavlínka - Snaží se každému pomoci, i když ji to stojí hodně přemáhání a nejednu
oběť. Obětuje peníze i štěstí milované bytosti., ale pozvolna se z ran vzpamatovává a hledá další neštěstí, ve kterém by mohla pomoci.
Lazar - nevyrovnaný mladý muž, který neví co chce. Něco ho začne bavit, ale zanedlouho ho to bavit přestane. Největší podíl má na tom asi strach ze smrti, který ho při každém jednání pronásleduje.

Zolův román Radost žít je čímsi zvláštním v jeho tvorbě. Teorie dědičnosti je tu sice vyjádřena Pavlínčinými záchvaty žárlivost a zloby, ale novým je tu fakt, že Pavlínka proti nim bojuje. Není zde jen fyziologický náhled, ale také čistá láska.


Pan Chanteau očekává příjezd své paní a neteře, které se ujímají po smrti jejích rodičů. Ujímají se jí z útrpnosti, ale dívka má přece nějaké dědictví, které budou opatrovat. Nevěří, že se jim dívčina nějak odvděčí, říkají si, že jim bude jen na obtíž. Ale desetiletá Pavlínka jako by donesla do dosti chmurného domu světlo. Ošetřuje pana Chanteau při jeho záchvatech dny, při tom jí nevadí jeho křik. Paní Evženii si zamilovala zanedlouho, také s bratrem Lazarem si rozumí jako s vlastním, ale jejich přátelství se postupem let mění v lásku. Pavlínku miluje pes Matouš i kočka Miluška. Jen kuchařka Veronika ji němá příliš v lásce.
Život v domě nad zálivem plyne svým stálým tempem. Lazar, velmi nestálý svými zájmy, je upoután k lékařství. Horlivě studuje, Pavlínka ho v tom podporuje, tajně studuje s ním, al brzy ho to přestává bavit, stejně jako pozdější budování továrny na destilaci mořských produktů. Na továrnu, tak jako na další Lazarův zájem, stavění hráze proti mořskému přílivu, který neustále ničí vesničku Bonneville, věnuje Pavlínka větší část svých peněz, z kterých tetička, i když dříve každou částku ukládanou i branou Pavlínce ukazovala, nyní úplně samozřejmě na vše bere.
Do domu Chanteau přijíždí sestřenice Luisa, o něco starší než Pavlínka, do které se Lazar zamilovává. Ale Pavlínka jej miluje nade vše. Dává jí proto mnoho práce a sebepřemáhání, když se přesvědčí o jejich lásce, aby se ho po několika Luisiných návštěvách vzdala. Po jejich svatbě však chce odejít.
Když však zůstává pan Chanteau po smrti paní Evženie sám se svou dnou, přece jen Pavlínka neodchází. Stará se o celou domácnost. Pomáhá Luise při jejím velmi těžkém porodu a upíná celou svou lásku na jejího a Lazarova syna Pavlíka, kterého při narození svou péčí a ošetřováním zachránila. Uvědomuje si, že její oběť, odstoupení od Lazara, byla marná, protože se Lazar a Luisa k sobě nehodí.
Pan Chanteau se pro chronickou dnu už skoro ani nemůže hýbat. Ale lásku k životu vyslovil po objevení oběšené Veroniky slovy: "Člověk musí byť hlupák, aby sa sám zmarnil."

Emile Zola - Tereza Raquinová

10. ledna 2009 v 18:08 | Carol
V předmluvě k prvnímu naturalistickému románu Tereza Raquinová, vydaném 1867, Zola napsal: "Když jsem vytvořil silného muže a neukojenou ženu, měl jsem jen jedno přání, nalézt v nich živočicha, vrhnout je do prudkého dramatu a pečlivě zaznamenat pocity a činy těchto tvorů. Provedl jsem prostě na dvou živých tělech analytickou práci, kterou patologové dělají na mrtvolách."

Na konci Guénégaudovy ulice je nitěřský krámek. Vysedává v něm stará paní a přísná mladá žena. V koutě sedával malý asi třicetiletý muž. Paní Requinová žila ve Veronu a strašně zbožňovala a rozmazlovala syna Kamila, od dětství slabého a stále pronásledovaného nemocemi. Měla u sebe i svou neteř Terezu, kterou měla také ráda. Své "děti" vychovala společně a když vyrostli, nedovedla si jejich další život představit bez své účasti. Proto Terezu provdala za svého syna.
Na Kamilův popud se odstěhovali do Paříže. Matka chvíli řádila, nechtěla opustit svůj zařízený život, ale nakonec se svému miláčkovi podvolila. Tereza bez odmítání souhlasila.
Kamil se v Paříži uchytil u Orleánské dráhy, získal několik známých, kteří k nim vždy ve čtvrtek chodívali na večeři. Policejní komisař Michaund, jeho syn Olivier se ženou a přednosta kanceláře Grizet. Kamil jednoho večera přivedl svého spolužáka Laurenta. Ten si podmanil celou rodinu svým zjevem a chováním. Okamžitě vycítil, že by mohl této rodiny využít. Kamila udivoval svým dřívějším bohémským životem, co by umělec. Starou paní si získal uctivostí a líčeným přátelstvím ke Kamilovi. Všiml si také, že Tereza v něm vidí opravdového statného muže, kterého ani nemohla srovnávat se svým nedruživým, chladným manželem.
Laurent se klidně vetřel do této rodiny. Stal se milencem Terezy. Tento tajný a vášnivý poměr nikdo ani netušil.
Jedné vášnivé noci přivedla Tereza Laurenta na myšlenku zabít Kamila, aby patřila jen jemu. Po bouřlivém přemítání se Laurent rozhodl. Při jednom výletu srazil Kamila z loďky. Pak velmi věrohodně vylíčil nešťastnou náhodu.
Předstíral velký bol nad ztrátou přítele, neustále utěšoval zoufalou matku, jen aby odvrátil podezření. To se mu podařilo. Přerušil na nějakou dobu svůj poměr s Terezou, ale obratně přivedl své okolí na myšlenku, aby se s ní oženil. Jejich situace byla v té době hrozná. Oba v noci pronásledoval přízrak utopeného Kamila. Doufali, že když se vezmou, budou proti němu bojovat. Nestalo se tak však. Neboť v jejich ložnici byla stále přítomna jejich oběť. Společné noci, byly nocemi hrůzy, nemohli se k sobě ani přiblížit.
Paní Requinová byla dojata láskou, kterou jí zahrnovali, když ochrnula. Avšak brzy se její život změnil v peklo. Tereza s Laureátem byli svým přízrakem tak podrážděni, že paní Requinová z jejich jednání poznala jejich hrozný čin. Jak se musela trápit, když nemohla sdělit, kdo je vrahem jejího milovaného syna. Jednou se o to s vypětím všech duševních i fyzických sil pokoušela, al stačila jen říci: "Tereza a Laurent jsou…" Nakonec se musela stát jakousi důvěrnicí Tereziných zpovědí, která u ní hledala útěchu a odpuštění.
Když stará paní zemřela, dostoupila muka obou vrahů vrcholu. Už neměli s kým trávit večery, aby utopencův přízrak v ložnici co nejvíce oddálili. Neustále se hádali a přímo se nenáviděli.
Vyvrcholilo to tím, že se chtěli navzájem zabít. Laurent chtěl Terezu otrávit, ona jej probodnout. V osudné chvíli, kdy Laurent nalil do nápoje jed, porozuměli si. Byli zhnuseni a unaveni svou minulostí. Tereza vypila nápoj do poloviny, Laurent jej dopil.

Emile Zola - Radost žít

19. září 2008 v 21:31 | Carol
Radost žít



HLAVNÍ POSTAVY:


Pavlínka - Snaží se každému pomoci, i když ji to stojí hodně přemáhání a nejednu oběť. Obětuje peníze i štěstí milované bytosti., ale pozvolna se z ran vzpamatovává a hledá další neštěstí, ve kterém by mohla pomoci.


Lazar - nevyrovnaný mladý muž, který neví co chce. Něco ho začne bavit, ale zanedlouho ho to bavit přestane. Největší podíl má na tom asi strach ze smrti, který ho při každém jednání pronásleduje.





Zolův román Radost žít je čímsi zvláštním v jeho tvorbě. Teorie dědičnosti je tu sice vyjádřena Pavlínčinými záchvaty žárlivost a zloby, ale novým je tu fakt, že Pavlínka proti nim bojuje. Není zde jen fyziologický náhled, ale také čistá láska.




Pan Chanteau očekává příjezd své paní a neteře, které se ujímají po smrti jejích rodičů. Ujímají se jí z útrpnosti, ale dívka má přece nějaké dědictví, které budou opatrovat. Nevěří, že se jim dívčina nějak odvděčí, říkají si, že jim bude jen na obtíž. Ale desetiletá Pavlínka jako by donesla do dosti chmurného domu světlo. Ošetřuje pana Chanteau při jeho záchvatech dny, při tom jí nevadí jeho křik. Paní Evženii si zamilovala zanedlouho, také s bratrem Lazarem si rozumí jako s vlastním, ale jejich přátelství se postupem let mění v lásku. Pavlínku miluje pes Matouš i kočka Miluška. Jen kuchařka Veronika ji němá příliš v lásce.


Život v domě nad zálivem plyne svým stálým tempem. Lazar, velmi nestálý svými zájmy, je upoután k lékařství. Horlivě studuje, Pavlínka ho v tom podporuje, tajně studuje s ním, al brzy ho to přestává bavit, stejně jako pozdější budování továrny na destilaci mořských produktů. Na továrnu, tak jako na další Lazarův zájem, stavění hráze proti mořskému přílivu, který neustále ničí vesničku Bonneville, věnuje Pavlínka větší část svých peněz, z kterých tetička, i když dříve každou částku ukládanou i branou Pavlínce ukazovala, nyní úplně samozřejmě na vše bere.


Do domu Chanteau přijíždí sestřenice Luisa, o něco starší než Pavlínka, do které se Lazar zamilovává. Ale Pavlínka jej miluje nade vše. Dává jí proto mnoho práce a sebepřemáhání, když se přesvědčí o jejich lásce, aby se ho po několika Luisiných návštěvách vzdala. Po jejich svatbě však chce odejít.


Když však zůstává pan Chanteau po smrti paní Evženie sám se svou dnou, přece jen Pavlínka neodchází. Stará se o celou domácnost. Pomáhá Luise při jejím velmi těžkém porodu a upíná celou svou lásku na jejího a Lazarova syna Pavlíka, kterého při narození svou péčí a ošetřováním zachránila. Uvědomuje si, že její oběť, odstoupení od Lazara, byla marná, protože se Lazar a Luisa k sobě nehodí.


Pan Chanteau se pro chronickou dnu už skoro ani nemůže hýbat. Ale lásku k životu vyslovil po objevení oběšené Veroniky slovy: "Člověk musí byť hlupák, aby sa sám zmarnil."

Božena Němcová - V zámku a v podzámčí

19. září 2008 v 20:47 | Carol
V zámku a v podzámčí
V zámku a v podzámčí je novelistická povídka ve které se objevují sociální problémy, zůstávající však na okraji povídkového obrazu. V tomto "obrazu ze života" nám Božena Němcová představuje prostředí, kde vedle sebe žijí lidé z vyšších i nižších společenských vrstev, jejich problémy a konflikty.
Už delší dobu pozorovali lidé z podzámčí horečný spěch na zámku. Všechno se čistilo, leštilo přestavovalo. Měla totiž přijet vrchnost, pan a paní Skočdopolovi.
Byli dosti oblíbení. Ale služebníci měli přece jen raději dobrého a laskavého pána než paní, která se starala o anglického psíčka Joli. Stále si na někoho stěžovala a není divu, že ji neměli rádi. Jejím pravým opakem byla panská Klárka, hezké, vtipné a dobré děvče. Každý ji měl rád a nejvíc správcův panský písař, jehož ambice stát se pojezdným a tím si získat i Klárinku, poklesly hned první den po příjezdu, když rozzlobil milostivou paní.
Zatímco se na zámku všichni bavily, vlekla se chudá vdova Karásková se svými dvěma chlapci na louku za město, aby se ohřála na sluníčku. Ztratila přístřeší, vykázali ji z podnájmu, protože se její domácí bála cholery, která se začala rychle šířit.
Matka s dětmi se uložila u kříže a rozmýšlela, co dál. Vojtěch, její starší syn, se jí snažil ulehčit a proto běžel do zámku, aby tam něco vyprosil k jídlu. Matka zůstala u slabého Josífka, který, i když už měl rok, neuměl ještě ani sedět. Vojtěch se za chvíli vrátil a nesl plné kapsy dobrot a k tomu ještě peníze. Všechno mu dala Klárka, která ho náhodou zahlédla u vrat zámecké zahrady.
"Teď bude Josífkovi líp, když pořádně nají."řekl si Vojtěch. Přišel však pozdě, protože Josífek byl mrtev.
Naříkajícího Vojtěcha a jeho maminku našel pan Sýkora, nájemce panského sadu, a vzal je s sebou domů. Ještě téhož dne byl Josífek pohřben a do rána odešla za ním i jeho maminka. Vojtěch zůstal u Sýkory. Po městě se rozšířila zvěst, že se cholera dostala i sem.
Na zámku se nic nezměnilo, stále nové radovánky, zábavy, mnoho pánů, hostů. Sáře se začal dvořit cizí sluha - komorník Jacques. Jenom z prospěchu, chtěl se dostat do služeb Skočdopolových. Kvůli němu se ztratil panin mazlíček Joli, protože si Sára hleděla víc své návštěvy než jeho. Utekl pootevřenými dveřmi, ale jeho zmizení bylo zpozorováno, až se ozval křik, že je v zahradě vzteklý pes. Všichni se po něm začali schánět, ale přivedl ho Kalina (písař) společně s Vojtěchem, který ho objevil. Paní Skočdopolová přijala Vojtěcha z vděčnosti za lokaje. Dostal na starost Jolinka, který si na něj zvykl a měl ho velmi rád
Jednoho parného den se panstvo bavilo v letohrádku a Sára čekala na komorníka Jacquese. Rozmlouvali o svých pánech a zvláště o paní Skočdopolové se nebavili nijak lichotivě. Nevšimli si, že se paní vrátila dříve ze zábavy a náhodou vyslechla jejich rozhovor. Zavolala Sáru a vyhodila ji ze svých služeb. Ještě téhož dne ulehla, onemocněla cholerou. Když se to dozvěděli hosté, okamžitě se rozprchli. Za své nemoci poznala paní Klárčinu věrnost a pomohla jí k sňatku s Kalinou, nyní už pojezdným. Zaopatřila také Vojtěcha, který měl studovat.
Paní Skočdopolová se nemocí velmi změnila. Adoptovala chlapce Emila a všichni odjeli na jih, kde se měla zotavovat.

Božena Němcová - Karla

18. září 2008 v 15:54 | Carol
Karla
Božena Němcová své povídce Karla oslavila, jako v mnoha jiných, prostého člověka. Ukázala zde lidový odpor proti rakouskému verbování na vojnu.
Z Německa se vrátila kmotra Markyta se svou dcerou Karlou, ale bez svého muže. Ten, jako mnoho dalších vojáků v cizině, zemřel na "domácí nemoc". Přišla do své rodné vsi Strážné, kde ji vzali do služby u rychtáře Miloty. Karla tu vyrůstala s jeho dětmi. Mladší Hanou a starším Petrem.
Starý vysloužilec Bárta, který se do vsi vrátil společně s Markytou, mnohokrát litoval, že není Karla chlapcem. Jak ta vždycky poslouchala jeho vyprávění o vojně a později se učila "execírce". Ale Markyta byla ráda, že má dceru. Kdyby to byl chlapec, musel by na vojnu a vedlo by se mu třeba jako nebožtíku muži.
Karla zatím rostla společně s Hanou a Petrem. Nebyla taková krasavice jako Hana, ale byla všem příjemná svou milou povahou. Byla velmi učenlivá, pracovitá, mrštná a obratná. Nebylo proto nic divného, když se o ni Petr začal zajímat. Ale se zlou se potázal. Markyta prohlásila, že se Karla vdávat nebude. Ve vsi to vzbudilo dojem, že má Karla na sobě nějaké znamení. Ale brzy se rozruch uklidnil a na věc se zapomnělo.
Karla projevovala velkou náklonnost k Haně. Měly se opravdu rády. Karla dala dokonce Haně přeslici, kterou sama vyřezávala. Děvčatům je vždy dávají chlapci, ale Hana ještě žádného neměla. Avšak rodiče už pro ni ženicha přichystaného měli. Když se to Karla dozvěděla, byla velmi smutná.
Při jedné muzice Hana Karle řekla, že vojenský šat jednomu z chlapců sluší. Jak to Karla uslyšela, na chvíli se z hospody vytratila a zanedlouho už tu byla převlečena do vojenského. Dala si říkat Karel a skutečně se jako chlapec chovala. Stále tančila s Hanou a dokonce ji i vyprovodila domů. Haně bylo při "Karlovi" divně u srdce. Zeptal se jí, zda by na něj počkala. Hana jako zmámená Karlovi slíbila. Karel se s ní rozloučil a vyšel do noci.
Ráno se všichni dozvěděli, že Karla je opravdu Karel. Markyta totiž nechtěla, aby její chlapec byl vojákem. Proto jej vydávala za děvče, Ale proti jeho lásce k Haně nemohla nic dělat. Přihlásil se na vojnu, aby si Hanu mohl později vzít. Ona přeci počká.
Vojenská služba byla nyní zkrácena ze 14 na 8 let. Na přímluvu svého kmotříčka se Karel vrátil z vojny ještě dříve. Stal se řádným sedlákem a žil se svou milou Hanou.

Božena Němcová - Chyže pod horami

17. září 2008 v 19:50 | Carol
Chyže pod horami
HLAVNÍ POSTAVY:
Bohuš Sokol ze Sokolova - mladý muž, který miloval přírodu, ale nezapomínal i na krásu v městských zdech. Nenechal se zkazit měšťáctvím, věděl, co chce.
Gazda - starý moudrý muž, který miloval celou svoji rodinu, hlavně vnučku Katušku, ctil staré zvyky , odkaz předků. Rozhodnutí, koho si Katuška vezme nechával na ní, nechtěl ji v ničem omezovat.
Frau von Sauerschull - je představitelkou pražské buržoazie. Je pravým protikladem prostého a upřímného lidu
Chýši pod horami psala Božena Němcová v roce 1858, tedy v letech, kdy její život nebyl zrovna lehký. V této povídce, která měla představovat sblížení Čechů a Slováků, vykreslila svůj postoj k prostému slovenskému lidu, se kterým byla " srostlá" a lidovému životu.
Do statku Medvědů přišel při jedné veliké bouřce mladý Bohuš Sokol. Byl vlídně přivítán starým upřímným Medvědem. Protože byl promoklý na kost, ochotně mu Zverka půjčil svůj sváteční kroj. V něm vypadal Bohuš ještě lépe. Však se také Katušce, vnučce starého gazdy, zalíbil. Také on si této krásné květinky povšiml. Když se při vyprávění starého gazdy dověděl, že její otec byl nešťastně zabit na lovu medvědů nějakým cizím lovcem, byl upřímně dojat.
Byl vyzván, aby na statku zůstal déle. Rád pozvání přijal. Druhý den šel se Zverkou a Katuškou do hor na salaš. Cestou byl Katuškou v mnohém poučován. Mladí lidé se poznávali. Bohuš tu viděl krásnou slovenskou krajinu, květiny, louky, lesy. Pro radost maloval obrazy krásných míst, namaloval si i Katušku. Po návratu se díval na krajové zvyky vyhánění a upalování čarodějnic, poslouchal lidové písně.
Ale jeho pobyt v pohostinné chyži pod horami se už chýlil ke konci. Byl z toho smutný. A Katuška tajně také. Když se už chystal k odjezdu, promluvil si o samotě s gazdou. O čem spolu mluvili, mělo zůstat tajemstvím. Aby se mohl rozloučit i s Katuškou, hledal ji dlouho marně. Našel ji plakající daleko v sadu. Tady si také vyznali lásku a vyměnili snubní prsteny.
"V salonu Frau von Sauerschull - jak se paní Zavřelová psala -, u níž se scházela jen nóbl společnost, na to ona si zakládala - býval mladý pán Sokol ze Sokolova (ona ho baronem zvala) velmi rád viděl z mnohých příčin, za jedno, že byl "von", za druhé, bohatý, za třetí doktor a za čtvrté že slečna Amélie, dcera její, na vdávání byla." A teď se tu projednává otázka oženění pana Sokola s nějakou cikánkou. Bohušův přítel jim vše objasnil. Na Slovensku poznal Sokol krásnou, ušlechtilou dívku, jejíhož otce Bohušův strýc nešťastnou náhodou zastřelil. Ne, nebyla to povinnost, která by ho k tomu vedla, jak se domnívala paní domácí. " To se teprv později vysvětlilo. Ona byla první jeho láskou; při ní teprv našel, co pannu krášlí!" odpověděl doktor s úsměškem a pokloně se vybrané společnosti, odešel. Slečna Amélie ohrnula pysk, hlavou hrdě pohodíc.

Párů dřystů na úvod...XD

17. září 2008 v 16:49 | Carol
Njn, škola je tady a s ní kupa povinností... Jednou z nich jsou zápisy do čtenářských deníků v literatuře. A tak tady máte pár mých vlastních...
P.S. Za gramatické chyby neručím...XD
 
 

Reklama