KOPÍRUJ SE ZDROJEM:

AKTUÁLNÍ:

Vyměníš s námi ikonku?...CLICK!

TADY právě probíhá 1. kolo SONP - o nej příběh, tak prosím vás všechny, co máte pár
minutek času... přečtěte si všechny příběhy a podle sebe usuďte, který je ten nejlepší...
A pls hlásněte nám tady:)......1. kola VGS


Leden 2009







1. bleskovka: Škola

23. ledna 2009 v 22:59 | Carol + Verčik |  Bleskovky
A je to tady... Naše 1. bleskovka s tématem Škola...



1. Nazdárek:)
2. Jakou školu navštěvuješ?
3. Co lidi ve třídě?
4. Předmět, který tě štve...?
5. Který předmět máš rád/a?(Kromě přestávek...:))
6. Dojíždíš?
7. Tvoje nejhorší známka na výzo...:)
8. Kolik ti je?...:)
9. Co na diplomek?..:)
10. Zatím pááá...


Bleskovka končí dneska 25. ledna v 20:00


Pravidla našich bleskovek

23. ledna 2009 v 21:26 | Carol + Verčik |  Bleskovky

Vítajte slovani,

tak jsme se rozhodli pořádat pro vás bleskovky. Ale jsme v tom začátečnice, tak na nás nesmíte být moc hrr...:). Nevíme jak to mají ostatní blogy s pravidly, ale my jich pár máme (aspoň pro začátek...):

1. Přihlásit se může úplně každý...
2. Diplom ale dostane jen prvních 10 a to co nejdříve to půjde

Vaše gym-girlz...


Prase v Praze

23. ledna 2009 v 18:09 | Carol + Verčik |  Anti Paris Hilton
No každopádně.. přejeme ti Paris hodně dalších držkopádů, aby se bylo na co dívat...

A tady malá ukázka: Paris se drří za bradičku a rozzuřený Benji odhání novináře, zatímco šílené české fanynky ječí... no, však uvidíte.... každopádně... příjemnou zábavu..:D:D:D




Celkem fajn písnička

22. ledna 2009 v 17:16 Anti Paris Hilton

Žádné vulgarity, žádný sex, žádné drogy... tak má vypadat slušná kampaň zvaná Anti Paris, přece nebudeme jako ona... krom toho celkem fajn písnička....




Photos

21. ledna 2009 v 18:45 | Verča |  Pink



Co je to?

20. ledna 2009 v 15:06 | Carol |  Animals
To vypadá trochu pofiderně, co?:D
Ale nebojte, není to žádná úchylárna........... je to zvíře....
Začíná nám to chlupatět...
Tady už nám to připomíná... no, koho?
Za pár dní...
A výsledek... ano je to panda, tak teď už chápu, proč jsou to ohrožená zvířata...

Cikánka

20. ledna 2009 v 14:42 | Carol |  Naše povídky



Píše se rok 1963. Sedím v houpacím křesle a pletu svým malým dcerkám svetříky na blížící se zimu. Hladce obrace, hladce obrace. Anička s Maruškou si společně hrají na chlupatém hřejivém koberci. Můj muž Stanislav čte zamyšleně ranní noviny. Venku zuří děsivá bouře a kapky, tlučíc do oken, hrají opravdu podivnou melodii. Staré dřevěné hodiny visící na zdi vedle okna ukáží šest hodin.
"Půjdu připravit večeři."oznámím jen tak mimochodem. Pomalu se zvednu z křesla, odložím vlnu a jehlice na kredenc a odkráčím do kuchyně.
Ve tmě najdu rukou na zdi vypínač. Rozsvítím. Na vyhaslých kamnech leží hrnec s houbovou polévkou. Zbyla od oběda. Rozhodnu se polévku ohřát a k ní ještě usmažit brambory s cibulkou. Přihodím do kamen pár polínek a škrtnu sirkou. Březové dříví opravdu dobře hoří. Nakrájím cibuli a hodím ji na rozpálenou pánvičku. Cibule se smaží na domácím sádle… to je totiž na smažení nejlepší. Oloupu brambory a na kostičky nakrájené je hodím k zesklovatělé cibuli. Všechno zamíchám dřevěnou vařečkou a tak nějak se zasním.
"Haf, haf, haf!"ozve se najednou zvenčí a já div neupadnu leknutím. Oknem vidím našeho psa Broka, jež je připoután ke své boudě řemenem a vyvádí, jako nikdy. Co jej mohlo tak rozrušit?
Protože mám divný pocit, utlumím oheň a polévku i brambory postavím na kredenc. Jdu Stanislavovi říct vzniklou situaci, ovšem on již stojí ve dveřích obývacího pokoje. "Jdu se ven podívat."rozhodne se. Než ale stačí udělat krok, ozve se bušení na dveře. Společně jdeme otevřít. Musím přiznat, že v ten moment mám srdce až v krku. Manžel pomalu nejistě otevře a…
Před prahem stojí jakási mladá cikánka, držíc v rukou své dítě. "Dobrý večer."popřeje nám. "Jmenuji se Líza a tohle je má dcera Amálie. Hledáme něco do úst a také místo, kde bychom pro dnešek směly přenocovat." Cikánka se na nás podívá smutnýma očima. Ze Stanislavova výrazu poznám nesouhlas a nedůvěru. Ale přeci je nenecháme v tom lijavci napospas bleskům. "Pojďte dál."otevřu dveře dokořán. Líza vstoupí s vděčným úsměvem. "Díky."
Jejich šaty nevypadají nijak vábně. Jsou ušpiněné, mokré a na mnoha místech potrhané. "Nechcete se nejprve umýt?" nabídnu našim hostům teplou koupel. Cikánka přikývne. Mírně uražený manžel mi odchodem k dcerkám dá najevo, že postarat se o Lízu a Amálii je můj problém. Nevadí mi to. Jsem ráda, že mohu alespoň trochu pomoci.
Zavedu je do koupelny, ukážu nastavení horké a studené vody a přinesu čisté osušky. Líza otočí klíčem. Já jdu do ložnice, kde se přehrabuji v mých starých šatech. Narazím na jedny černé s bílými puntíky. Vypadají skvěle. Kdysi byly mé oblíbené. Pak se ještě podívám do truhly se starými dětskými věcmi. Dlouho v ní pátrám, když narazím na obleček po Aničce. Chopím se jej i šatů a pádím ke koupelně. Do osušky zabalená Líza již utírá svou malou dcerku. Přistoupím k nim a nabídnu jim šaty a dětský oblek. Líza se na ně podívá, velice pomalu si z dřepu stoupne a s vděčným výrazem ve tváři oděv přijme. "Děkuji."pronese tiše. Koutkem úst se na ni usměji a odkráčím do kuchyně.
Polévka mezitím dočista vystydla a brambory jakbysmet. Znovu tedy podpálím kamna a oba chody ohřeji. Poté prostřu ve světnici stůl, hezky pro šest lidí. Hotovo. Zavolám manžela i děti. Přihrnou se ke stolu jako velká voda. Pouze s tím rozdílem, že tahle voda je pro mne důvod k životu. Žiji jen pro ně. Pro mé malé holčičky a milovaného muže. Miluji je.
Líza s malou Amálkou náručích přisedne hned poté, co přinesu horkou polévku. Obě jsou oblečeny do našich starých šatů. Anička si na své šatičky nejspíš vzpomněla a tak trochu překvapeně po Amálce pokukuje. Náramně jim to sluší.
Všem rozliji houbovku a než pozvedneme lžíce, sevřeme ruce v pěst a tiše proneseme modlitbu. "Otče náš, jenž jsi na nebesích…, ale zbav nás od zlého. Amen." Po syté polévce ještě každému zavdám na malý talíř brambory s cibulkou. Ke všem postavím hrníček čerstvého kravího mléka na zapití.

Venku stále burácí blesky. Je tma. Odemknu pokoj pro hosty. Ze skříně vytáhnu čisté prostěradlo a povlečení. Připravím postel a zavolám Lízu. "Dobrou noc."popřeji jim ve dveřích a potichu zavřu. Pak ještě uložím k spánku mé dvě krásné dcerušky. "Spinkej sladce Aničko.", "Krásné sny Maruško." A nakonec ulehnu i já. Usínám s příjemným pocitem v srdci i v hlavě.

Nazítří ráno vstanu brzy. Počasí se vyjasnilo a přestože je podzim slunce pálí jako v létě. Podojím krávy. Dám jim seno a vykydám. Kočce, vyhřívající se na střeše, naliji do misky čerstvé mléko. Brokovi dám konzervu pro psy, nasypu slepicím a jdu připravovat snídani. Uvařím pár vajíček natvrdo a ohřeji mléko.
Celá rodina se už probudila i Líza mi přišla do kuchyně pomoci. Hotovou snídani společně odneseme do světnice a pohromadě se nasnídáme. Jen co mé dcerky dojedly poslední sousto už uhánějí na dvorek hrát si s Brokem. A Stanislav odejde do lesa. Rozhodnu se sklidit špinavé nádobí ze stolu. Popadnu talíř a Líza mne chytí za ruku. Opatrně, pomalu a s citem. Mou dlaň obrátí vzhůru. Konečky prstů hladí mé čáry osudu. Trochu polekaně na ni hledím, když tu promluví. "Máš velký statek, skvělou rodinu." Odmlčí se. Já jí věnuji čím dál větší pozornost. "Ovšem, vše se zanedlouho změní. Ztratíte dobytek a kus lesa." Vyděsím se a rychle uškubnu. "Proč mi to říkáš?"optám se. "Jen čtu, co máš napsáno na ruce. Tvou budoucnost." To mne zaujme. "A je to opravdu tak zlé?" Bez ptaní vezme zpět mou ruku a pečlivě si prohlíží mou dlaň. Nikdy jsem na tyhle předpovědi moc nevěřila, ale něco mi říkalo, ať jí věřím,že říká pravdu. Mlčela jsem tedy. "Přesně za rok se ti narodí dítě. Chlapec. Bude silný a dobrák." Sevřela mou dlaň a jemně ji pohladila. "Už musíme jít."oznámila mi a vstala. Vyzvedla Amálku a vděčně se na mne usmála. "Díky za všechno." S dítětem v náručích prošla dveřmi u kterých mi ještě naposled zamávala. "Sbohem."

A čas plynul dál. Měli jsme mnoho starostí a tak cikánka Líza byla málem zapomenuta. Jenže za pár měsíců se stalo něco hrozného. Všechen náš dobytek i lesy padly do vlastnictví našeho tehdy komunistického státu. Přišli jsme o všechno, co jsme měli, div ne i o domov. Tehdy jsem si na Lízu vzpomněla. Ta její předpověď byla pravdivá, takže, jestli se splnilo tohle, pak…
"Vítej drahá."ozve se hles mého muže vcházejícího do pokoje. V ruce má kytici růží a po boku vede Aničku a Marušku. Přijde k mé posteli, líbne mě jemně na tvář. "Tak už nám ho ukaž mamí."přeje si Anička. "Kdepak je?"chce vědět Maruška. Můj obličej se rozzáří. Natočím se směrem k malé postýlce v níž leží můj syn. Chlapec, narozen dne 2. prosince 1964, jménem Karel.
Napsal: Sám život…

Dny k nepřežití

20. ledna 2009 v 14:19 Dřysty, prdy


Znáte ten pocit…Kručení v žaludku, přestože jste se najedli až moc, a tím pádem vás bolí břicho. Znáte ten pocit, kdy se potíte jako dveře od chlíva a v ústech máte přitom totálně sucho. Kdy se vám třepe každý sval na těle a přitom nejste schopni udělat sebeprudší pohyb…Ano, něco takového probíhá u nás ve škole, když se má zkoušet, či psát písemka. Obzvlášť v němině.
Teď už je to ale naštěstí všechno za náma a my můžeme na moment vypnout. Někteří tvrdí, že vysvědčení je to nejdůležitější, a někdo má takové rodiče. Takže my dvě můžeme děkovat bohu, za úžasné rodiče, kteří se spokojí i s nějakou tou trojkou. Ono je sice dost nefér, když si jeden člověk přečte stránku a za vteřinku ji má celou v hlavě a my normální smrtelníci se musíme na jedničku šprtat hodiny, ale upřímně, kdo o tu jedničku stojí?
Obecně platí, že když má člověk dostatečnou, je to dostačující… no ni? Tak co se (m)učit? Hlavní přece je, že se nepropadá…
Nebudu vám teď přát co nejlepší známky, páč, pokud teda nepropadáte, to nic nemění. Nechci vás samozřejmě nabádat, abyste měli čtverky, to určitě ne… jen chci říct…
Proč být jako hnusný šprt
Zalezlý někde v koutě,
Když se stačí s trojkou spokojit,
Když na pařbu zvou tě…